Dědeček Eliša, 17 roků. Brzy 18

Po druhé mrtvici zůstal ležák, ale nevzdáváme se a kéž na jaře projdeme zahradu.
Říkáme mu dvouvteřinák, u jídla.
K pejskům máme individuální přístup, třeba Eliša je dost náročný na péči, třeba jen jídlo má 3*-4* denně, přebalování, terapie, masáže, procvičování…
Malá osobní poznámka: když si vzpomenu, když byla má lidská babička v péči sanatoria po operacin, hrůza. Ten smrad moči v pokoji, umírající lidé s těmi, co byli „jen“ po operaci. Měli žízeň, někteří volali o jídlo, měli bolesti…nezájem sester. A ne, nebylo to před „sto“ lety, bylo to v roce 2018…naštěstí se mi ji podařilo dostat jinam, ale kolik lidí nemělo/nemá ty možnosti… Smutná realita.
https://www.facebook.com/jezevcicivnouzi1/videos/955041685653275/?locale=cs_CZ