Život. O pomíjivosti bychom mohli psát knihy. Pan Lupínek s námi byl krásné tři roky. Přijel v létě, na začátku července 2021. Od prvního dne nám všem bylo jasné, že on žádný dědeček přece není, je Lupenátor. Kdybyste ho jen viděli, jak se řítil k jídlu, porazil by bernardýna. A to jeho grrrr, vrrrr, pozorrr já du. Poslední rok měl více problémů s chůzí, ale každý měsíc pigáro Librely a hned bylo lépe a zase to byl náš Terminátor, Jiřík z legrace říkával, už žádnou tu librelu nedostaneš...Před pár měsíci přestal chodit, chuť k jídlu byla stále velká a vždy nám dal hlasitě najevo, co zrovna chce a potřebuje. Dnes ráno, vše jako vždy...kontrola, vodička, mazlendo a jeho pohled, naval už snídani a nezevluj. Prostě běžné ráno.
Šla jsem dávat léky a v tom přiběhl Jiřík, Lupínek...
Srdce. Ihned dostal léky, první pomoc při těchto selháních. Tolikrát to zabralo, naposledy Nelinka...
Nezabralo.
Oba už jsme věděli.
Vzala jsem ho ven, pod ořech.
Pofukovalo.
Držela jsem ho, hladila, byla s ním. Do posledního výdechu.
Měl 17 roků, jaký život měl před JVN, to nevíme, ale ty tři roky byl určitě spokojený.
Lupínku, jak jsem ti ráno říkala, pozdravuj všechny v Souhvězdí JVN...dnes budeš jasnou hvězdou právě ty....
Lupínku...