Vy, kteří jste s námi od začátku si určitě vzpomenete na pana psa Danečka.
Staroušek, tyraný, zarostlý řetěz v krku, bídný stav. Byl v JVN půl roku. Přišel v březnu 2015 a zemřel přesně na den před 7 lety při západu sluníčka. Držela jsem ho a oba jsme věděli. Když vydechl, poprvé v životě jsem pocítila SMRT. Poprvé jsme se potkali vědomě. Již jsem psala,že tenkrát mě smrt semlela a vypadla jsem ze života na týden, kdy jsem si říkala,tak to určitě dělat nebudu. Nebudu se přece trápit, cítit bolest. Cítíte tu sobeckost, co jsem tehdy říkala, já nebudu, já nechci, já já já.
Naštěstí mi cesta JVN otevřela srdce. Kdy jsem pochopila, že ne já, ale oni, oni si zaslouží, oni potřebují, pro ně je důležité být silná.
Zda jsem silná, to nevim, každou smrt prožívám stejně bolestně, ale teď si nemohu vzít dovolenou a sobecky se litovat. Pláču, nemohu mluvit, nemohu dýchat, ale víte, co mohu a chci, vždy to dát a jít dál, pomáhat co nejvíce stsrouškům, nemocným, hendikepovaným, těm, co neměli štěstí na člověka. Ukázat jim, co je láska, dát jim domov, naději na pěkný život a pak je i důstojně vyprovodit. Ano. Pro ně jsem a budu.
Daneček vždy bude první duše. A dalších, již téměř stovka dušiček za těch sedm let....číslo neskutečné .... Všichni jsou v souhvězdí JVN a já se každý večer dívám a vidím je, každého, každou hvězdu....
I teď, jak toto píší, mám knedlík v krku a slzy, myslím si, že emoce, jejich projev je prostě normální a není ukázkou slabosti. Ale právě té síly!