Odešel. Usnul navždy.
Tolik jsme věřili, že zvrátíme osud, že se ti uleví, že budeš ještě s námi. Zavřel jsi oči, nadechl ses a ticho.
Tvé 14.narozeniny již neoslavíme, již neuslyšíme tvůj radostný řev při chystání jídla, neuvidíme pana hopsalína, který skáče jak na pérku. Je zvláštní, jak si člověk uvědomí, co celou dobu měl, že mi vadilo,jak ječíš, že jsem tě za to peskovala. Teď to ticho a myšlenky, kéž bych slyšela Míšu.
Byl jsi s námi přes rok a půl. Nikdo tě přes tvůj hendikep do adopce nechtěl, my jsme loužičky utřeli, vyprali deky a takové maličkosti neřešili. Byl jsi stále veselý. A do posledního dne v naší přítomnosti. Těžko se ti dýchalo,ale došel jsi za námi, lehl a pozoroval. Oba jsme věděli.
Míšo, dnes budeš zářit nejjasněji v souhvězdí JVN. Navždy budeš s námi.
Děkujeme všem, kteří jste věřili jako my. Rakovina rozhodla za nás.