Rána, zásah, nečekaně, rychle...
Jak popsat a popisovat smrt, u nás tak častou, vždy přijde, vezme ty nejstarší a nejvíc nemocné a odejde a nechá nás se alespoň nadechnout. DERIČEK byl kardiak, ale zalečený, dařilo se mu celé měsíce skvěle. Byl aktivní, dělal blbiny, zlobil a někdy hodně, chtěl být hlavní kápo. Přišel k nám v polovině ledna letošního roku s nemocným srdcem a selháním jater. Vše jsme zvládli a užívali si náš společný čas. Chodil na kratší procházky, které zbožňoval. Na fotce je v jeho lese na obchůzce.
Kdo může vědět, že ten čas je a bude tak krátký? Ještě ve středu byl na kontrole u paní doktorky, velmi těžko zvládal ta horka. Tak jako jiní stáří a nemocní. Tolik jsme se snažili ho ochránit. Děláte vše možné i nemožné a stejně k ničemu. Víte, co teď cítím, sakra velkou bezmoc. Říkám si, proč, proč! Minulý týden z ničeho nic Miška, potvrdil se nejhorší lymfom. Odešla moje babička, náhle a nečekaně. Teď Derik, selhání srdce, typické, rychlé, nedalo se nic dělat, nic, jen ho držet v náručí a říkat mu, promiň, milujeme tě a jsme s tebou. Pak držíte bezvládné tělíčko, nechcete jej pustit a v hlavě milion myšlenek, chodí vám zprávy a vy byste nejraději ten mobil zahodili co nejdál to jde a jen byli v tom tichu smrti. Cink, cink, realita. Musíte začít fungovat, haló, máte dalších milion pejsků, zvedej zadek a nebul a jedeme dál. Ten život totiž jede dál, svět se točí. Ono se nic nezastavilo. Možná na pár vteřin můj dech, kdy těžce polknete a v duchu řeknete,fakt další, fakt to chci, fakt....
Smrt je součástí, poznám ji a vždy vím. Jen si přejí více času. Není klišé, když se opakují a říkám, užívejme každý moment, nikdy nevíme. Nikdy.