Ťapička, dříve často Otylka.
Bude mít 16 a je s námi přes tři roky. Teď v srpnu jsme slavili 3 přivezeniny do JVN. Přijela velmi obézní, nechodila. Za pár měsíců byla čipernou babčou.
V posledních měsících se potýkáme s nemocemi. Cushing, štítka. Je skvělá, ač již jemná a křehunká.
Je to cesta. Naše cesta. Vyprovázíme. Jsme s nimi. Říkáte, není to možné, být s každým, dát mu vše. Je to možné. Den má 24 hodin a my jsme s nimi každičký moment. Nikdy nejsou sami. Ani na vteřinu. Je to o životních prioritách, nastavení v nás.
Pro každého JVN pejska dýcháme a jsme. A o tom JVN je.
Ťapka byla dva roky nabízena do adopce a vždy jsme jen slyšeli, stará...a v 95% právě od lidského seniora, vždy tedy mlčím, ale tolik se mi chce křičet! Sakra a vy nejste starej jak Metuzalém, jste! A jste. Ale kousnu se do jazyku a držím se. Lidé jsou zvláštní. Říkají, miluji psy, ale přijde stáří, nemoce a už je nemilují, už je obtěžují, už je nechtějí, už je vedou na poslední injekci... Zvláštní.
Ani nevím, proč tento příspěvek píši, možná proto, že cítím lítost, vnitřní vztek a hlubokou úctu k těm starouškům.
Ťapička má poslední čas a my jí ho děláme, jak nejlepší umíme. A to by měl udělat každý.
Kamarádi, děkujeme a děkuji, že jste s námi a s vámi můžeme jít JVN cestou lásky a pokory.  S úsměvem i přes neskutečnou bolest, kterou máme tak často. Díky!