Když jsem dnes psala o stáří ve spojení právě s Ťapkou, dávala jsem barevnou fotku, byla s ní, věděla jsem,že se S blíží, vždy to vím, ale tak jsem si přála, že dostaneme více času na rozloučení.
Pořád ten čas.
Když jsi k nám Ťapko přišla, no přišla, spíše dokutálela, tak jsi vypadala jak tuleň. Pár měsíců jsme měli veselo, kdy jsi měla dietku a dobrou náladou jsi nehýřila. Ale dali jsme to. Začala jsi chodit, po několika letech ses proběhla, byla veselá. Užívala sis. Byl to skvělý čas. Jak měsíce ubíhaly, tak jsi onemocněla, cushing, štítka, kožní problémy. Léčba tě však parádně držela další rok.
Včera jsi už byla slabá. Ale i přesto jsi s obrovskou chutí snědla plný talíř kuřete. Jooo, jídlo to bylo tvoje. Dnes jsi už nevstala, tělíčko slabé, pokakala ses. Terezka tě ještě vykoupala, sama jsi odběhla, spíše vyběhla z koupelny a rovnou do pelíšku. Zakryla jsem tě. A viděla .... Odešla jsi mi v náručí.
Ťapce jsme celé tři roky říkali Otylka. I když poslední dva měsíce byla věchýtek, vždy jsme volali Otylkoooo. A všichni se smáli, na koho tak voláme. Teď je ti už dobře. Máš kolem sebe samé dobroty a užíváš si. Připojila ses do souhvězdí JVN. A dnes ta nejjasnější hvězda je právě ta tvá, ty.
Ťapko děkuji za parádní tři roky.
Seděla jsem a přemýšlela jsem, co jsem se tímto měla naučit. V poslední době je tématem čas. A Ťapka mi jen řekla, tady a teď jsem a za okamžik ne. Proto si važme přítomného okamžiku a nepřemýšlejme tak děsně moc...ono je stejně vždy vše jinak.
Smrt k životu patří. Píšete mi,jak to mohu zvládat se zdravým rozumem. Odpověď na to neznám. Možná už ten zdravý rozum nemám, pro mnohé určitě. Je to bolest neskutečná. Pokaždé, není menší, není větší. Je to vždy stejné. Jen vím, píši to teď u každého rozloučení, že nemám ten čas se zakopat v černu. Máme další pejsky, kteří mě potřebují TEĎ.