Původně jsem chtěla dát fotku černobílou a pojmout tento příspěvek nějak tak černobíle. ALE!
Ano, smrt mě vždy semele, dostane na dno a zanechá šrám na srdci. Každá. Některá mnohem více. Ztráta pana Efef byla a je pro mě moc těžká a stále ji nemám zpracovanou. Toto vše je prostě realita JVN. Součást života.
Nicméně!
Já na každého vzpomínám jen s úsměvem, často s Jiříkem vzpomínáme na ty lumpačiny, na to, čím každý byl originál a největší unikát. Vzpomínáme denně. My nepotřebujeme den v kalendáři, abychom uctili jejich památku. Abychom si uvědomili....jsou stále s námi. Jen o něco výše a svítí nám každou noc a dávají nám odvahu do dalšího dne.
Tato barevná fotka byla jedním krásným dnem, 10.6., šťastný pan Efef byl nejvíce. Teď je vzpomínkou, ale tak krásnou!
Už těch hvězd máme přes sto, pořádně souhvězdí JVN.
Zastavit se, zavřít oči a cítit je.