Po snídani lehárko.
Musíme se usmívat, když si vzpomeneme na jeho začátky v JVN. Přijel nemocný, byl několik dní hospitalizován a odmítal baštit. Paní doktorka nám ho předávala do domácí péče se slovy, zkuste to, snad se chytí. První den po příjezdu zalezl do květinového záhonu a odmítal jak kontakt, tak jídlo. A to dostával vařené, kuře, krůtí, králíka, hovězí, vepřové, nic. Snad deset typů konzerv. Nic. Druhý den jako nakoukl a výraz, zkus to ještě jednou....pohled už do očí a klidnější. A bum prásk. Snědl vše. A od té doby je to největší žrout. Když nejí 3* denně, řve, fakt jako řve, chodí za zadkem a štěká, ale tak nějak jinak, prostě říká, je čas jídla.
Co tímto chceme říci, že vše jde, jen lásku, péči a moc trpělivosti. A zajisté víra v to, že to bude lepší. Nepropadat negativnímu. Lojzík je dědek, ale moc šťastný dědek.