Holčičko, dostala ses do JVN pozdě, selhání ledvin, dělali jsme vše. Možné i nemožné. Zánět slinivky. I to jsme dali. Paní doktorka Zuzka s tebou byla, byla pro tebe. Každý den jsi byla lepší a lepší, výsledky krve lepší. Naděje. My se radovali, že přijedeš opět domů, do JVN.
Neprijedeš.
Co cítíme?
Bolesti ale takovou, že slzy jen tečou, nadechnout je, jak zdolat Everest.
Cítíme beznaděj, cítíme zmar. Cítíme zoufalství. Cítíme strašnou nespravedlnost.
Ptáme se proč.
Proč jsi sakra nemohla dostat šanci na krásný život. Proč.
Proč ti rodina neposkytla péči. Proč!
Toto, JVN, nemůže byt poslání, jak mnozí píšete. Tolik bolesti. Tolik.
Adinko, ať jsi už jen šťastná. Jsi hvězdou v souhvězdí JVN. Je možné takove souhvězdí? Stovky pejsků?
Bolest. Promiň Adinko, dnes nedokážu být silná, strašně kleju.
A pak nějaká ženská napíše, že nám nejde o dobro psů. Nejde....My pro ně žijeme. 24 hodin denně se biju za každý okamžik jejich života. Dělám smlouvy s ďáblem, říkám, vem si můj čas, dej jim čas. Oni si zaslouží.
Ano, pro mnohé trapné.
Kéž kéž kéž.
Smrt v JVN. Častá.