Babička Simča piraňa odešla v tichosti ve spánku. Ještě v neděli proháněla každého, kdo býť na metr šel kolem ní. Měla ráda svůj velký prostor. Vždy jsem jí říkala, klepne tě, jak furt zuříš. Ale ona úsměv, čerty v očích a rarášky v celém těle. Přišla k nám na začátku května 2021. Celý svůj život žila, no žila, spíše byla, ve sklepě hororového domu někde na Slovensku. Zachránila ji Vlaďka Vladimíra Buri Kováčová. Začátky u nás byly složité, kousala jak žralok, ale pochopila, že u nás jí bude príma a naučila se fungovat. Zvládli jsme ochrnutí, kdy z vteřiny na vteřinu ochrnula a Jituška ji akutně vezla na operaci k MVDr. Nejezovi. A ač krční páteř a léze šílené, zvládla to a chodila, běhala a užívala si svobody.
Byla svá, byla náladová, byla kousavá, uječená, ale také roztomilá, když spinkala. 2,5 roku v JVN.
Zemřela v noci z neděle na pondělí a já už neměla sílu vám to psát. Ráno jsem se třepala a říkala, to už není ani možné, 4 duše během jednoho týdne. Potřebovala jsem čas to nějak v sobě zpracovat.
Pomohli mi rafánci. Ti prostě žijí, jsou veselí a odchody nevnímají. Takže jsme s Jiříkem jeli dál, pro ostatní. S úsměvem dál. Jinak to nejde. Prostě nejde.
Simonka je v souhvězdí a určitě už řádí a má nálepku největší rarach, pozor.
Kamarádi, děkujeme vám za podporu, díky vám Simonka dostala šanci být u nás, dostala šanci chodit...
Přeji si jediné, ať nám Smrtka dá pauzu. Jsem racionální člověk a vím, jaké pejsky tady máme. Vím to, ale také by mohlo něco existovat a to něco by mohlo vědět, že fakt potřebuji chvíli klid.