Ač si přejeme vyhrát nad smrtí, nevyhrajeme nikdy. Oddalujeme, prosíme o každičký den a pak...srazíme se s realitou, kdy už víme, že to prostě nejde. Nejde. Tělíčko je slabé a očička říkají, děkuji, chci jít. A my musíme rozhodnout. A tak se stalo dnes. Po nočních srdečních selháních, opětovných...
Honzík k nám přijel v březnu 2018, takový nečekaný dáreček. Tehdy měl devět roků a pět roků hnil v betonovém kotci v jednom hrůzostrašném útulku. Nálepka agresor. Nevenčen. Bez lásky. Měl omrznuté uši ...no taky malá dřevěná budka. Byl tam odložený rodinou, která měla ještě tu drzost nás dokonce letos kontaktovat...no to jste měli číst moje reakce...kdo mě zná, ví.
Z Honzíka se stal za ty roky u nás miláček, láska, závislák. Dobrý pes. Pan úžasňák. Ač to nepoužívám, u něj to platilo, byl vděčný, za každé pohlazení, za baštu. Ale jak ten uměl hlídat, hlásil všechno a všechny.
Každou noc se ke mně přitulil a tak byl nejšťastnější. Věřím, že těch 6 a půl roku v JVN byl šťastný. Teď je v Souhvězdí JVN a dnes mu bude patřit ta nejjasnější hvězdička. Honzíku... Kéž byste měli tolik času jako my lidé. Kéž.