Vždy si říkám, že dokud to nenapíšu veřejně, tak to není přece pravda. Ale ona je. Už jsme to věděli večer, v noci...ráno...vždy to poznám.
JVN je cesta nejen radostná, ale i hodně smutná a bolestná, ale jen pro nás lidi. Pejsci u nás nikdy nebudou mít bolesti, či jakkoliv trpět, to jsem si slíbila už dávno. Že já to dám, pro ně.
Tobík k nám přišel loni v květnu, měl svoji hlavičku, miloval zahradu, kde si rád cupkal dokola dokolečka. Dělal průzkumy a rád objevoval nové, než měli staroušci plot, tak zalezl do stodoly a bádal. V jeho původní rodině mu říkali Kajínek, a víte co, on by fakt byl, nemít ploty! Nemocné srdíčko a kolapsy jsme skvěle zvládli a léčba zabrala. Dokonce i první selhání ledvin zvládl bravurně a žil vesele dál. Každé DOD za ním přijela jeho milovaná Nikol a on si užíval její mazlendo grando. Jinak na to extra muchlovačku nebyl. To jsme si prej mohli nechat pro jezevčíky, ale on je královský pes. Nee, když chtěl, tak pusinky dával, i se rád choval, když z toho něco kaplo. I když měl pak renal dietu, tak jsme našli takovou, která mu chutnala a on si s chutí papal.
Nedávno jsme slavili jeho 15.narozky, už byl slabší, hodně spinkal, ale co to je 15! Minulý týden mu selhaly ledviny, zcela. Byl nonstop na infuzích, my věřili...ač se krevní výsledky zlepšily do normálu, bylo to jen dočasné. Dostali jsme čas, čas se rozloučit.
Tobíku, teď už lítáš v Souhvězdí JVN.
Děkujeme za ten rok a půl.