Před šesti lety mi umřel první pejsek. Daneček. Tehdy jsem myslela, že mi pukne srdce a že už to nikdy nechci a nemůžu zažít. Nemohla jsem pracovat, vzala si dovolenou, byla úplně vyřízená. A to se mnou byl "jen" půl roku... Jak šel čas s JVN, tak se smrt stala součástí mého života. Tak blízká, tak častá, že vždy odešlo kus mě. Srdce na milion střepů. Na smrt si člověk nezvykne. Jen ji s úctou přijme. Když za rok vyprovodíte i padesát dušiček, tak je to doslova na palici. Bolest je vždy stejná. Vždy. Nyní je rozdíl pouhý ten, že si nemohu vzít dovolenou, nemohu se zastavit, nemohu se litovat (ano, tehdy jsem sobecky říkala, já jsem přišla...). Teď vím, žijeme každý okamžik a smrt přijímám. Nesouhlasím a chci změnit osud, nabízím své roky života za život jejich, dělám úmluvy, ale vím... Z totální černoty vždy nějak vstanu a jedu dál. Oni si to zaslouží, zaslouží si mít člověka, který není sobec a zůstane s nimi až do konce. Snažím se.
Nevím, kolik takovej jeden člověk unese bolesti, ale asi hodně...když má kolem sebe jen jejich dokonalou lásku. ❤