Kdybych vám měla říci, jak velkou bolest cítím, řekla bych, strašně velkou, nesmírnou, takovou, že nemůžu polknout. Knedlík v krku, žádný hlas a vztek. Ano, cítím takový vztek! Říkám si, jak toto mohou lidé dopustit. Nestarat se o pejska, neposkytnout mu veterinární péči. Proč se k nám dostanou vždy tak pozdě, proč ne dříve, proč! My bychom pro ně udělali vše. Proč jen pár měsíců. Mireček byl dokonalý pan pes. Nepouštěl si lidi do svého prostoru, mně dovolil být s ním, vždy. Věděl, že pro něho jsem, že když potřebuje, jsem tady. Poslední týdny, dny byly náročné, minimum spánku, pláč, léky. Rozhodnutí.
Kéž bychom dostali více času.
Mirečku, vždy říkám, co mě pejsci naučili, u tebe to byla láska, oddaná, tichá, nenápadná. Stále se dívám do tvého pelechu a čekám, že prostě do něj skočíš a tvůj úsměv řekne, vše je cajk. Nebul.
Jsi jasnou hvězdou v souhvězdí JVN. A v mém srdci jsi napořád. ?