Jak je život pomíjivý. Jak umí zvrátit okamžik štěstí v totální bolest. Betynka s námi byla od 17.7.2020, od prvního dne se usmívala, hrála si, dováděla a maximálně si užívala života. Když zavřu oči, vidím ten její kuliferďácký úsměv, jak leží na zádech a mrouká, každý večer, to byl její rituál. A jak chrápala. Panečku, to bylo vždy. U jídla byla vždy královna s pohledem, šup, dej mi nášup. Říkali jsme jí Houdini, během pár vteřin, hlavně nepozorovaně a nenápadně, si uměla vytáhnout plenu a dokonce sundat pyžamo. Byla každý moment veselá. A že nechodila? Ona lítala, teda když chtěla ?. Ráda lenošila na gauči a vše pozorovala.
Když odjížděla k paní doktorce Zuzce, náhle zkolabovala, držela jsem ji a bodlo mě u srdce. Strach a obavy. Ale říkala jsem si, to dá, je to Bety! Nedala. Měla autoimunitní onemocnění, rozpadaly se jí červené krvinky. Po potvrzení byly nasazeny kortikoidy a stav byl den ode dne lepší. Byla stále hospitalizována, abychom měli jistotu. Sama už s chutí baštila, i dnes ráno. A večer usnula navždy. Embolie.
Děkujeme za čas, který jsi nám Betynko dala, kéž má každý pejsek takový úsměv a životní elán. Naše Betynko pyžamáčková ?