Když jsem včera psala rozloučení s Denouškem, prosila jsem, ať je konec té nesmírné bolesti. Ať už nikdo neodejde. Věděla jsem, že Matoušek týden bojuje o život, selhalo mu srdíčko, práva strana. Dostal novou léčbu, ale... Dostali jsme společný čas, čas na rozloučení, čas, kdy jsme oba věděli, já stále věřila, on mě konejšil a jeho pohled říkal, jednou se setkáme. Včera mi ležel v náručí a cítil bolest ze smrti Denouška, i přesto byl, tiše ležel, usmíval se, držel se. Každý se mě ptá, jak si vše můžete pamatovat, pro mě jsou to vše ty nejdůležitější momenty. Pamatuji si první den, 3.12.2020, kdy se svým bráchou Mikuláškem přijeli do JVN, dva raubíři, kteří nám první týdny velmi rozproudili život v JVN. Rváči, bojovníci, urputní lumpíci, jak nebylo po jejich, dostali jsme ťafku. Říkala jsem si, to jsem zase souhlasila s pomocí... ALE! Najednou zlom, změna tak velká, že nikdo nevěřil, že to jsou "ti dva". Uvěřil nám, pochopil, že jsme tady pro něho, s ním a nikdy mu neublížíme. Jeho láska byla doslova neskutečná. Byl mým stínem. Jeden rok a necelý měsíc nám dělal každý den krásnějším, jeho úsměv byl tak nakažlivým, že stačil jeden jeho pohled a hned bylo po mráčku v náladě. Přes rok hledal domov, nikdo si však nevzal starého a nemocného pejska, u nás měl domov, milující. Je další jasnou hvězdou v souhvězdí JVN. Moje srdce je tisíc kousků. Jeho bráška Mikulášek s ním byl do téměř poslední chvíle. I on věděl. Hlídal ho. Doprovázel.
Matoušku, jsi navždy s námi. ?