Kdo by neznal naši generálku.
Čučmenkaaaa.
Moje srdce. Moje láska. Moje, moje, moje.
Když jsi k nám 7.5.2016 přijela, malý křehký, zlomený věchýtek, kdo by jen tušil, jaká z tebe bude generálka a co vše zvládneš.
Byla jsi slepá kostřička. Oči tak bolavé, že jsi dostávala amoky a lítala jsi a do všeho narážela a já se s tebou všemu učila.
Pouto. To mezi námi bylo. Závislák uječený. Jezdila jsi všude se mnou. Zvládla jsi stěhování z Prahy do Olomouce. A teď na jaře i do Domova. Efef. Nikdy jsi neměla sebemenší problém se orientovat, nikdy jsi nebyla žádný chudák! Sebevědomě jsi chodila na Psích dnech s úsměvem a každý tě mohl jen obdivovat.
Jídlo! Panečku! Jak jsi neměla do sedmé ranní snídani, tak to bylo řevu!
A když k nám přijela mamka a dovezla ti špekáček, šmarja, to byly točky, jak centrifuga.
Žila jsi do posledního dne s úsměvem. Ano, byla jsi kardiak, měla jsi cushing, ale nic tě netrápilo.
Až do včerejší noci, kdy jsi měla příhodu, tu, kterou my známe, která staroušky potkává a my pak věříme, že to mozek dá...snažila ses, opět jsi bojovala, ale....dnes ve tři hodiny ráno jsi usnula.
Co já bych dala za další roky s tebou, vše co mám. Cítím vztek nad všemi těmi jinými, kteří jen tak opustí své lásky.
Sašenko, děkuji ti za krásných 7,5 roku. Byla to kolikrát jízda, když jsem byla jen trošku smutná, vzala tě do náručí a zabořila nos do tvého kožíšku, hned bylo lépe.
Sašenko, jsi teď v souhvězdí JVN a dnes ti patří nebe. V mém srdci budeš navždy.
Dyckyyy Čučmeeeeen!
Nic není samozřejmostí, nic. To jsi mě naučila.